Tohle NENÍ blog. - Články

Lust for life!

Tue, 06 Sep 2011 21:56:33 +0200

Oznamuji všem, které zajímá můj blog, že se nyní budou mé výplody objevovat na adrese

LustForLife.blog.cz.

Je to v rámci toho, že musím pořád něco měnit. Už mě tenhle blog nudil. Můj blog nový ještě není úplně v provozu, ale brzo to upravím a taky budu psát, a psát a psát.

Děkuju všem, kteří moje článku četli, čtou a budou číst i na jiné adrese. (Zas takovou pózu, že mě nějaký čtenáři vůbec nezajímaj, neumim.)

Vaše Jane Ensslin

Je to děsný!

Wed, 22 Jun 2011 19:28:40 +0200

Dlouho jsem nepsala, vím. Není to ale kvůli tomu, že už mě to psát moc nebaví. (Poslední dobou nějak zanedbávám i deník!) Posledních pár dní (asi týden) jsem totiž neměla klávesnici. Poloila jsem ji omylem vodou a většina kláves nefungovala. Dneska jsem byla pro novou. Na obalu psali, že snese polití tekutinou, takže mi snad vydrží. (Mám jí snad polít plynem nebo pevnou látkou?)

Taky se toho hodně stalo. Ale nechce se mi to moc rozebírat. Včerejšek byl jeden z nejděsnějších dnů co pamatuju - a dnešek pokračuje víceméně v tom samém duchu. Ale lepší se to...

Začalo to pátkem. Jeli jsme na chatu, kde se každoročně pořádá pouťová zábava (snad nemusím vysvětlovat). Šla jsem tam se sestřenicí a matkou. Sestřenice se ten den dozvěděla, že propadne ze dvou předmětů, takže se rozhodla při té příležitosti zapít svůj úspěch. A není jednodušší způsob, jak člověka (nebo aspoň mě) opít, než prokládat jeho znuděně upíjená piva panákama. Velkýma. Tak když vás někdo pozve, přece to neodmítnete, ne? Netuším, kolik jsem toho vypila (ale sestřenice měla druhý den nějak málo peněz). Asi hodně, protože si to pamatuju asi do jedné ráno. A pak až když jsem se v půl jedenáctý probudila. Mezitím jsem stihla ještě víc chlastat, tancovat, a spadnout ze schodů a zvrtnout si kotník. Samozřejmě, že na těch schodech zrovna stála celá vesnice. Ještě dneska měla matka tyhle kecy. To je taky důvod, proč s matkou nikam nechci chodit. Radši s otcem. Ten byl svědkem horších věcí (i když teda bez úrazů) a taky to nekomentoval.

V sobotu bylo hnusný počasí. A i kdyby nebylo, asi bysme se stejně nešly koupat. No jo. V neděli jsme se šly podívat na tu pouť a bylo to hrozně nudný. V pondělí... Co se vlastně dělo v pondělí? Nevim, další zabitej den. Zato včerejšek teda stál zato. Nešla jsem do školy, fajn. Místo toho jsem šla k doktorce kvůli bolení v krku (bolí mě neustále od neděle) a pak na odběry krve. Pak jsem si řekla, že si udělám radost, tak jsem si šla koupit notýsek se zebrovanýmna deskama, přesně ve formátu, jakej jsem sháněla. A nechala jsem se okrást o stovku. Dala jsem tý prodavačce dvoustovku a ona mi vrátila sedumdesát korun. A mně to došlo až na Kačerově (obchod byl na Smíchově)!

Přišla jsem domů a matka na mě začala hned řvát. Protože jsem prý měla na těch odběrech dát dva papíry místo jednoho a tak mi odebrali jen půlku. To už jsem se fakt zhroutila. Když jem se pak (večer) dala nějak dohromady, tak jsem začala dělat úkol na výtvarku, kterej závisí na tom, jakou mi dá známku. Strávila jsem u toho pět hodin. A vůbec mi nebylo příjemně, když jsem si v jednu nařizovala budík na pátou.

Dneska jsem teda šla znova na odběry, s tím druhým papírem. Potom jsem šla vrátit sestřičce deštník, kterej mi včera půjčila, když pršelo (stejně už mi vlasy zmokly a moje super copánkové kudrlinky jsou pryč). Došla jsem do školy odevzdat moje umělecké dílo. Nesla jsem to tam ve svejch super deskách se spoustou samolepek. A hádejte co - jasně, že je nemám! Nevím, kde jsem je nechala, ale jak jsem vystoupila z autobusu, zas mi došlo - stejně jako s tou stovkou - nemám desky!

Tak to je tak ve stručnosti všechno. Achjo.

P. S.: Mám toho na srdci ještě moc, ale to si nechám pro příští, optimističtější! článek.

Oslava?

Sat, 11 Jun 2011 14:19:33 +0200

Zase jsem chtěla napsat několik článků, ale nedostala jsem se k tomu. Neměla jsem na to čas, protože jsem buď nebyla doma, nebo jsem měla moc práce se zakládáním stránek Jany Kratochvílové. Ano, konečně jsem se k tomu odhodlala. Můžete se na ně podívat, i když tam zatím skoro nic není. Asi se vám nebude líbit vzhled blogu, ale já prostě tak nějak cítím, že by to prostě mělo být fialové. Postupně tam hodlám přidávat různé články o Janě, rozhovory, které najdu, a pak také kompletovat její diskografii. A hlavně informovat o jejích koncertech. Prostě stránky pro ty, kteří si to všechno nečtou na Facebooku...

Aspoň, že jsem to neodložila na potom. Všimla jsem si totiž, že v poslední době všechno odkládám s tím, že to začnu dělat o prázdninách, protože na to budu mít dost času. Tak například už rok se chci naučit jezdit na skateboardu. O tom učení na kytartu ani nemluvě. Taky jsem chtěla napsat knížku. (A dokonce vím, poprvé v životě, o čem.) Tak uvidíme, no.

A teď k tomu druhému důvodu, proč nepíšu - že jsm pořád někde pryč. Poslední dobou opravdu nejsem moc často doma. Většinou přijdu ze školy a v půl čtvrtý odcházím. A vrátím se až večer. Někdy ani nejdu domů, hlavně když si vezmu do školy jen kabelku a ne batoh. A co venku dělám? Hovno. Akorát někde sedím venku a chlastám, nebo sedím hospodě a chlastám (haha). Nebo chodím po obchodech a dívám se, co všechno si nemůžu koupit. Teď jsem si sice mohla něco koupit, ale to bylo tím, že jsem měla narozeniny. Mám teda dvoje nové boty. Oboje jsou to žabky, akorát jedny mají takové barevné třpytky na pásku (ano, zase mám nějaké třpytivé období) a ty druhé mají dost vysokou podrážku a ještě k tomu jsou na klínu (takže se m v tom fakt hodně dobře chodí).

Taky jsem dostala hodně dárků od kamarádů a spolužáků. Hodně desek, některé jsem si sama vybírala a některé byly překvapení (dvojsingl od The Fialek mě fakt potěšil, LP Michala Davida samozřejmě teda taky)... Já si vlastně skoro všechny dárky vybírám sama, asi proto mě vždycky potěší nějaký dárek jako překvapení. I když je to plyšový medvídek. Když medvídek - pankáč je prostě vtipnej! Nebudu tu vypočítávat úplný seznam dárků, vždyť jsem ještě nedostala úplně všechny. A taky, většina dárků jsou takové trochu nehmotné - lístky na koncert, propíchnutí uší.

Teď se budu soustředit hlavně na to autorské čtení. Budu totiž číst něco, co jsem psala. A budu to celý vlastně zahajovat! Trochu se toho bojím, ale zase o moc nejde. A je zábavnější se sostředit na to, než na školu. I když propadám z chemie a posrala jsem opravnou písemku (a to jsem to uměla!). No co. Vždyť to přece vůbec neni důležitý.

P. S.: Tenhle článek měl být o včerejší "oslavě" mých narozenin. Nějak to nevyšlo, co?

My dears...

Mon, 06 Jun 2011 21:59:23 +0200

Proč to tak jenom musí bejt, že když mám o čem psát, nenapíšu to (málem) ani do deníku, zato když nemám co psát, napíšu klidně dva články za den? V poslední době to byla, jak jste si mohli všimnout, ta první možnost. Ale moje blogová absence byla způsobená taky tím, že mi zničehonic přestaly fungovat všechny internetové prohlížeče s vyjímkou IE. A když jsem se některé snažila přeinstalovat, smazaly se a nešly už nainstalovat zpátky. Takže jsem tady zase, i když přes ten nenáviděný Explorer.

A ještě jedna změna se za tu dobu udála. Doufám, že jste si všimli, že dnes máme krásné datum, 6. 6. Víte, čí je význačné? No ano, před patnácti lety se narodila autorka blogu, který právě čtete, budoucí rocková hvězda (haha) jménem (momentálně) Jane. Je to divný, když je vám najednou patnáct. Hlavně si zvykat, že všude musíte nosit občanku. (I když já s tím asi mám problém jenom proto, že jí nemůžu nosit v peněžence, protože je moc malá a tak občanku zatím nosím po kabelkách, po kapsách, a podobně.)

Občance je většinou přezdíváno šukací průkaz. Aha, další věc. (Jednou jsem ale slyšela označení OP, které mě vážně pobavilo - techničák.) O tom se tu nemusím rozepisovat, když už několik let tvrdím, že věk na provozování nebo neprovozování čehokoli vůbec nemá vliv (a pořád na tom trvám).

Takže přijímám gratulace i dary... A napíšu vám, jak dopadne oslava!

Ty krávo...

Sat, 28 May 2011 20:42:13 +0200

K. měla oslavu. Nevím, co to všechny napadlo, že vzali vážně to, co jsem jí napsala na pozvánky - "vstupné v tekuté podobě srdečně vítáno". No, dobře, přesvědčovala mě pak, že jsem nedopadla nejhůř, že jsem byla na předposledním místě. Ale stejně. Já si to nepamatuju. Vím jenom, že jsem se probudila, když už byla tma a ležela jsem jednomu ze spolužáků na klíně přikrytá jeho mikinou. A jinak jen ty útržky, které jsou dost nejasné. A taky to, co jsem slyšela od K.

Prostě to nedopadlo moc dobře a já se teď bojím jít do školy. No, ještěže jdeme v pondělí celá škola (nebo aspoň druhej stupeň) do kina na Nickyho rodinu. Docela se na to těšim, protože to musí bejt zajímavej film. A můžu jenom doufat, že spolužáci budou natolik taktní, aby mi nic nepřipomínali a nevykládali a aby to nedejbože nevyprávěli ostatním. Kurva.

Měla jsem na sobě nový tričko, který jsem si vyrobila. Nakreslila jsem na něj strašně pracně logo RAF. (Ne královského vojenského letectva, vy tupci!) Ale u nás se bílý věci moc nenosej, takže se nebude prát moc brzo. Škoda, chtěla jsem tím provokovat tu pravičáckou angličtinářku. Tyjo, jako bych ještě někoho chtěla provokovat. Syndrom vyhoření se dostavuje znovu, tentokrát v ještě silnější podobě. To je fakt skvělý, ne? Nechci provokovat, já ani neumím bejt věčně nasranáa agresívní, jsem přece pacifistka. Jediný, kvůli čemu jsem občas smutná, je, že s nikým nechodím. (I když já stejně nejsem typ na nějaký vážný vztahy. A kromě toho je mi odporná ta představa chození, který všude vidíte - a je to stejný u bárbín jako u punkerek.) A přesto místo toho, abych někam šla a snažila se aspoň s někým seznámit, trávím veškerý čas buď doma u počítače, s knížkou, posloucháním muziky, nebo chlastáním v parku s mojí nejlepší kamarádkou K.

Ty vole, ještě že netrpím na kocoviny. No fakt, nikdy jsem nezažila, že bych se probudila s nesnesitelnou bolestí hlavy a pak celej den prozvracela. Já se většinou pobleju v tak šikovnou dobu, že si na to pak nepamatuju. A pak se vzbudím, a je mi víceméně dobře. Ale asi by bylo lepší, kdyby nebylo, protože by mě to pak třeba odradilo od toho, abych příště něco pila.

Je to smůla, že už teď ztrácim vznešený cíle. A to jsem optimistka. Jo, pořád věřím, že všechno bude lepší; že budu žít a trávit čas s lidma co mám ráda a co maj rádi mě; věřím, že budu zpěvačka, novinářka, spisovatelka a že se naučím hrát na kytaru; věřím, že bude celej svět žít v míru a lásce (a tak dál, přece všichni tyhle hipízácký srajdy znáte); věřím, že tomu fakt věřím. Když mně by ke štěstí vážně stačilo trochu tý lásky...

(Co to tu kurva melu? Ještě, že to po sobě nemusím číst.)

Krúžkovice: Opijeme tebe, opijeme mě...

Mon, 23 May 2011 13:38:05 +0200

Tak jsem nakonec na tom fesťáku na Džbáně byla. Jenom v sobotu, ale to bohatě stačilo. Bylo tam hrozný vedro atd., ale... bylo to fajn. Bohužel jsem toho vypila trochu víc než jsem chtěla. No jo, když ti někdo koupí pití, tak to přece odmítnout nemůžeš. (A jak poznamenal můj spolužák: "Máš štěstí, že ti to pití někdo kupuje.)

V úterý máme zase krúžkovici. (To je výraz, který jsem pochytila od Mira Bruny. Vysvětloval to slovo tak, že na škole sú krúžky a tie mávajú pravidelne "pitky"... či ako to voláte.) Oficiálně je to oslava mého svátku. Problém je akorát v tom, že mám svátek v prosinci. Ale to je detail, já se přece jmenuju Jana, ne? No a v pátek má oslavu svátku zase K. To bude taky dost hustý. A jestli to vyjde, tak ještě půjdeme o víkendu na Mezi Ploty.

Hodně lidí se v úvahových článcích zamýšlí nad tím, proč vlastně pije a tak podobně, ale nad tím se já zamýšlet nebudu. Piju to, co mi chutná. A můžu za to, že je to zrovna pivo? (Ne, to mám po tátovi.) Já se vlastně ani tak často neopíjím. Tak, že jsem o sobě nevěděla, jsem se ožrala asi jednou v životě. Jindy je to prostě jen a) na chuť b) pro náladu. (A taky, když jste střízliví mezi bandou ožralých, moc si s nima nepopovídáte.)

Ale ke krúžkovicím taky patří muzika. Ta nejlepší, která se dá vyřvávat a každej si pamatuje text. A když ne, tak si já pamatuju text a ostatní aspoň refrén. (Jo, na písničky, to já paměť mám.) Punkový kapely ke zpěvu a ska k tanci. A úchylárny z osmdesátých let k záchvatům smíchu (kdo by se nesmál Je to fajn nebo Hej pane diskžokej?)... Už se na to těším. Strašně ráda něco plánuju nebo organizuju, a vlastně se taky kvůli tomu se mnou začal bavit ten spolužák, co se mnou jinak nepromluví. A to je ten hlavní smysl krúžkovice. Přece bejt s lidma, který máte rádi...

P. S.

Milý pane Murphy!

Wed, 18 May 2011 22:14:44 +0200

Pravděpodobně mne neznáte, ale to je mi úplně jedno. Já Vás znám. Ne osobně, to bych snad ani neměla zapotřebí, ale znám Vaše velice inteligentní zákony. Nevím co Vás vedlo k tomu tyto zákony ustanovit, ale apeluji na Vás, abyste je co nejdříve zrušil. Myslím, že jsou zbytečné a trapné. A kromě toho, většina lidí se Vámi inspiruje, takže vytváří situace, které pasují na Vaše zákony, nebo zákony Vašeho stylu.

Mně se právě povedlo zažít jednu ze situací dle Vašich zákonů - a to situaci "když chcete jít na několik akcí, jsou vždycky v jeden den". Promiňte, ale tohle už vážně přestává všechno. Fajn, s tím, že kvůli tomu fesťáku nepůjdu na Zombie Walk jsem se smířila. Plánovala jsem tam sice jít už rok, ale oželím to. Ale když je i Pochod Praha-Prčice, kam chodím každý rok, v tu samou sobotu!... Opravdu Vám to přijde vtipné?

A jako třešničku jste přidal to, že moje kamarádka K. prošvihne kvůli debilnímu tancování, kam nechce, jednu ze tří kapel, kvůli kterým jsme tam vlastně chtěly jít! Vážně Vám děkuji, pane Murphy - jsem skutečně ráda, že jste tak zákonodárně plodný. Příště, prosím Vás, radši vymýšlejte třeba zákony České republiky, a ne schválnosti!

S pozdravem

Jane Ensslin

Srovnávání, vzpomínání a blbá nálada – samý bláboly

Tue, 17 May 2011 17:08:47 +0200

Je to divný, když si tak čtu asi dva a půl roku starej deník a zjišťuju, že se teď cejtim úplně stejně jako tehdy. Takhle: jsem teď určitě optimističtější. Dřív, když jsem se "propadala do depresí" jsem nevěřila, že bude všecko dobrý, narozdíl ode dneška. Ale jsem zároveň cyničtější. Nebo teda bezcitnější. V něčem jsem se určitě změnila, jakože jsem sebevědomější, atd., ale jinak jsem úplně stejná.

Pořád se raduju z maličkostí a nedokážu bejt bez toho, abych se na něco těšila. Neustále poslouchám hudbu, pořád prakticky to samý, a největší událostí jsou pro mě koncerty. (Dřív jsem se na nich sice tolik neožírala a netancovala, ale to je detail.) Pořád chci něco novýho na sebe, ale nejsem schopná si na cokoliv našetřit, takže to pak dopadá tak, že si věci vyrábim a upravuju. Vždycky mám jeden oblíbenej kus oblečení, kterej nosím úplně pořád a jenom ho různě kombinuju.

Lidi se prostě neměněj. V určitějch věcech ne. Jsem sice čím dál drzejší a odvážnější, ale stejně se občas dostaví ten super pocit bezmoci. A ten mám vždycky hlavně ve třídě. Jo, opět po těch letech nenávidim svojí třídu. Pořád mají nějaký připomínky na moje oblečení a tak. Někdy mi přijde, že to dělaj schválně, že když si něčím házej, tak se vždycky trefěj do mý hlavy a docela dost. A co mám já dělat? Už jsem zkoušela hodně věcí, neřešit to, mlčet, řvát, a vždycky se začali jenom smát a neomluvili se (haha, oni?). Debilové.

Možná jsem prostě jenom chvíli nasraná, a až přijde do školy ten spolužák, co sedí vedle mě a je to snad jedinej (kromě L.) co se tam se mnou ještě baví, tak to přejde. A to je to při tom takovej bárbíňák v růžovejch košilích :D Ale je hrozně fajn a je s ním sranda. Já už vlastně žiju jenom pro ty víkendy. Pro víkendy, kdy jsem s kámoškou (chtěla jsem říct nejlepší kamarádkou, ale to zní trapně) K. a chodíme na koncerty (většinou na ty, kde je vstup zdarma), nebo si sednout někam do parku. Někdy jdem ven i přes týden, to je takovej bonus navíc vždycky.

Vlastně jsem dřív chtěla bejt taková jaká jsem teď. Akorát jsem chtěla mít nějaký kamarády. No, tak aspoň se mám na co těšit, ne?

P. S.: Upozorňuju, že článek je hodně nadnesený a omlouvám se všem (pár) mým kamarádům a kamrádkám. A díky vám. Ty vole, já jsem dneska fakt nějak sentimentální.

Důchodci

Sun, 15 May 2011 20:50:45 +0200

Všeobecné mínění o důchodcích je špatné. Tedy přesněji řečeno o všech starých lidech, označení důchodci se prostě vžilo, a vůbec se nebere ohled na to, jestli ten člověk nějaý důchod vůbec dostává. Mladší lidi prostě ti starší strašně otravují. Musejí je pouštět sednout v tramvaji a neustále poslouchat výkřiky typu "To za nás nebylo!" apod. Ale proč by to neříkali, když je to pravda.

Nedávno jsem zrovna šla kolem pasáže Světozor, právě jsem se byla ve Vodičkově ulici fotit na šukací průkaz, a dostala jsem chuť na zmrzlinu. Byla tam strašná fronta, a když jsem se dostala skoro k tomu okýnku, přišel tam nějaký starší pán a ptal se: "To jako stojí jeden kopeček zmrzliny dvacet korun?" Odpověděla jsem mu, že jen dva druhy stojí dvacet korun a ostatní třináct. "To za nás stál kopeček třicet halířů. Ale to už neni pravda." a odešel.

Docela jsem pak o tom přemýšlela. Samozřejmě to bylo kvůli tomu, že taky lidi měli míň peněz. No, majetek měli stejnej, ale ty peníze prostě měly větší hodnotu. Bohužel. Za tu dvoukorunu, co jsem teď našla na stole bych si totiž tou dobou něco koupila. Ale taky bych jí zas asi nenechala jenom tak povalovat.

Peníze, to je taky další argument antipenzistů. "Nic nedělaj a jen berou z našich daní." Oni snad daně když pracovali neplatili? Osobně si myslím, že je lepší ty peníze rozdat lidem, co je potřebujou, než aby si je ukradli nějaký debilové, co maj stejně už nakradeno dost. A to i když těch peněz na důchody moc neni. Pak ty debilové začnou se všema těma důchodovejma reformama a důchody jsou zas o něco menší. A pak se divíte těm lidem, že si stěžujou, když něco zdražej. A že říkaj, že to za nich nebylo. Pro každýho je nejlepší část života jeho mládí, a pak už nezbývá než na něj vzpomínat.

A myslíte si snad, že vy budete jiní?

Fandíme našim!

Sat, 14 May 2011 21:53:34 +0200

Stačí se podívat na internet, na televizi nebo jen projít po ulici. Co vidíme? České vlajky, upozornění na zápasy v hokeji a tisíce fanoušků. Přijde mi to... nechutný. Vím, že jsem asi až moc antipatriotistická, ale prostě nechápu tenhle náhlej záchvat vlastenectví. Lidi, co jim je nějaká Česká republika úplně ukradená se můžou najednou posrat. Sháněj vlajky a barvy na obličej a takhle vybavení si jdou stoupnout na Staromák a dívat se na hokej. (Chápu akorát spolužáky, co mají sledování hokeje jako záminku proč jít do hospody.)

Tahle hymna se mi stejně líbí víc...

PROTI VŠEM

A s kým to vlastně hrajem? říkala jsem si. Aha, s Ruskem (podívala jsem se na stránky přímých přenosů ČT4). Takže mi nevyjde procházet se po Staromáku s trikolorou té druhé země, když má vlajku taky modročervenobílou. (A za vlajku SSSR se můžu nechat zmlátit i jindy.) Moji spolužáci (ti, kteří plánujou jít na to náměstí) třeba nechápou, co mi na tom přijde trapného. A prý jsou dokonce "lepší náhlý záchvaty než nic". Cože?

Připomnělo mi to jednu hodinu občanky, kdy jsme se s učitelkou bavili o vlastenectví. To měli spolužáci další záchvat, kdy říkali, jak jsou na svůj národ hrdí. "Můžou se měnit hranice nebo státní zřízení, ale my jsme Češi a to nám nikdo nevezme!" zněla památná věta mého spolužáka, které jsem docela ostře oponovala. Naše (velice liberální) učitelka mi řekla, že mám radikální názory a víc už jsm tohle téma nenačali.

JSI ČECH, ČECH, ČECH, TAK SI TOHO VAŽ!

Jo, vlastně jednou ještě jo, ale to pro jistotu jen písemně. Měli jsme za úkol vyplňovat nějaké pracovní listy, které pojednávaly o rasismu. V učebnici bylo napsáno vlastně jenom to, že "rasismus je v dnešní době už jen záležitostí extremistických hnutí". Tomu jsem se opravdu upřímně zasmála. (Byla k tomu úžasná fotka martensek s bílejma tkaničkama, ze který všichni usoudili, že by si mysleli, že každej, kdo nosí tyhle boty je rasista a extremista. Díky.) Každej samozřejmě opsal jednu větu z učebnice, jenom já jsem musela psát na zvláštní papír, abych napsala aspoň část toho, co jsem chtěla.

Byl tam i jeden úkol, abychom si poslechli nějaké písně skupiny Orlík a "vyhledali v nich rasistické fráze". Já to ale poslouchat nemusela, protože některé ty texty (možná paradoxně) znám. A vy jste to určitě taky někdy slyšeli. (Tahle pasáž mi přijde obzvlášť úsměvná.)

Vyčisti si boty

V nich je tvoje síla

Bílá síla mě zaslepila

Černou duši mi vybělila

Tak já jdu pro hadr. Doufám ale, že mi je nikdo na tom Staromáku nepošlape, má tam bejt docela nával. Asi nikde vlajku neseženu, ale to nevadí, půjdu jí ulomit z toho auta, co stojí v naší ulici (stejně jsem to měla chuť udělat, haha). Obličej si pomaluju stínama a rtěnkou, snad mi to na tom obličeji vydrží, i když budu fandit ze všech sil a potit se ve vedru nebo moknout (předpověď jsem neviděla). A ty bys měl dorazit taky, jsi přece Čech, Čech, Čech, tak si toho važ!

Podpisy Bořivoje Řehoře a členů skupiny Tři Sestry

Wed, 11 May 2011 15:25:37 +0200

V předchozím článku jsem psala o zahájení turné Tří Sester, na kterém jsem včera byla. A jak už jsem uvedla, zahrnovalo i autogramiádu. Právě jsem začala psát novejt deník, tak jsem si ho potřebovala nějak vyzdobit. A zde je výsledek:

(Společensky unavený František Vrána se mi bohužel nepodepsal.)

Asi jste si v nadpisu všimli i druhého jména, tj. Bořivoj Řehoř. Pro nevzdělané je to zpěvák skupiny E!E, který se mi podepsal na ruku (velký výstřih jsem u trička neměla).

Měla bych trénovat pěknej podpis, až budu slavná a budou si ten podpis lidi fotit a dávat na internet...

Zahájení turné Tří Sester

Wed, 11 May 2011 15:08:28 +0200

Omlouvám se, že jsem sem dlouho nepsala, ale konečně už chápu, že když někdo nemá čas psát na blog, nemusí to bejt vždyky jenom výmluva. Třeba včera jsem se vrátila domů brzo, ale náladu na psaní jsem fakt neměla. Divím se, že jsem se přinutila napsat si to všecko do deníku (dělám to tak vždycky, když hrozí nebezpečí, že bych něco mohla zapomenout. Píšu si hlavně jména, na který fakt nemám paměť). Takže včera jsem si napsala, že jsem byla super akci.

Bylo to zahájení Gambrinus tour 2011 Tří Sester. Zahrnovalo to dva koncerty (ne však Sester, skupin MZH a E!E), autogramiádu a promítání nového klipu k písničce Něco se musí stát. Klip jsem neviděla, ale prý byl v hlavní roli společensky unavený František Vrána (bubeník), který byl dost společensky unavený i tam. Projevovalo se to mimo jiné tak, že se nečekaně vrhal na přítomné slečny a objímal je, líbal nebo plácal po zadku. Na autogramiádě jsem si nechala podepsat deník, ale o tom v dalším článku.

Něco se musí stát, i když bez klipu

Koncert E!Eček byl skvělej. Píseň Pogo je prostě trefná (i když po cestě zpátky se mi spát fakt chtělo). A hlavně: seznámila jsem se tam taky s nějakýma lidma. Začal se se mnou bavit nějakej kluk, co tam byl se svejma sourozencema a se svojí holkou (která prej nenávidí punk, hahaha). Bavila jsem se tam teda s ním a tou jeho sestrou, a taky jsem tam potkala ty lidi, co jsem s nima jela metrem z MayDay.

Pogo mám rád, nedá mi spát!

Jediný, co mi vadilo, bylo, že tam se mnou nešla kamarádka K., která původně měla jít. No nevadí, stejně tam ani Sestry nehrály. Na Džbáně si to vynahradíme! :)

Soukromí

Wed, 04 May 2011 22:25:55 +0200

Myslím že to bylo včera. Měla jsem záchvat, že prostě musím napsat nějaký článek, ale bohužel jsem odolala a nic nenapsala. Neříkám, že by mi chyběla inspirace, nebo tak, já prostě nevím, co se můžu napsat nebo nemůžu. Blog byl pro mě vždycky druhým deníkem, prostorem, kde jsem mohla ještě víc rozvádět všechny myšlenky a úvahy. A někdy i takové, které by se neměly dostat do povědomí lidí, kteří mě znají.

Dobře, když to četl jeden člověk, co mě zná, nevadí. Ale pak si začaly další moje kamarádky zakládat blogy a tak jsem jim tam samozřejmě okomentovala nějké články a už to jelo. Teď už se prostě bojím psát sem všechno. A to nemluvě o tom, že moje články nejspíš nečtou jenom moje kamarádky, ale i ti, kteří mě rádi nemají, a mohli by tedy přečtené informace nějak využít proti mně.

Teď teda nevím, jestli mám pokračovat v tomhle stylu, nebo sem už dávat fakt jenom informace o koncertech a recenze na knížky. Nejradši bych si založila blog novej. Jenomže mně se prostě líbí ta vystihující adresa, a... Už jsem si ten blog přivedla k dokonalosti. Asi jsou to jeno výmluvy, já vím. Asi bych se měla odpoutat od roku a čtvrt své literární aktivity a začít znova. S čistým štítem. Vždyť mám přece tak ráda změny. A pro ten pocit anonymity.

Ale asi si nový blog nezaložím, ještě ne. Napadlo mě založit si třeba i druhý blog, úplně jiný. Ale to by nemělo význam, nevěnovala bych se pak pořádně ani jednomu. A taky bych se asi měla naučit nechat si víc lidí vstoupit do soukromí. To mi nejde. Strašně se bojím svěřovat se lidem a hlavně jakkoliv projevovat nějaké pocity. Jsem jako kluci. Ti se taky bojí projeovovat veškeré pocity, teda kromě radosti, naštvanosti nebo nadrženosti. A já musím omezovat projevování i toho posledního, právě proto, že jsem holka.

Moje myšlení je klučičí ale taky v tom, že toužím jenom po nedostupných věcech. A lidech. (Proto pak zní dost namyšleně, když se mi začne líbit někdo totálně, ale totálně nedostupný. Zní to jako že už můžu mít všechny ostatní.) Je to smutný, ale už je to prostě tak. Když nejsem sama zamilovaná, začne mě zamilovaný kluk po nějaké době nudit. (Zvlášť, když se pak ukáže, že mu ta zamilovanost vydrží maximálně měsíc.) Ale tak to snad maj všichni, ne?...

Kromě toho, že nedokážu žít bez toho, abych se na něco těšila (nebo po něčem toužila, chcete-li), taky se mi dost blbě žije bez obdivu. To už je úděl nás seběvědomých/namyšlených lidí, že jsme smutní, když se o nás někdo nezajímá a naopak jsme spokojení, když nám někdo něčím lichotí. Proto taky chci nedostupné kluky, třeba proto, že mě právě přitahují tím, že se o mě až zas tolik nezajímaj.

Je to prostě složitý, ale aspoň, že jsem si v tom udělala pořádek. Když se se mnou skoro nikdo nebaví, aspoň ne v naší třídě, mám čas k přemýšlení. No, vlastně nemůžu říct, že by se se mnou vůbec nikdo nebavil. Řekněme že tak pět lidí se se mnou baví. Ale to se stejně nepočítá. Přátele totiž dělaj společný zážitky. Čím víc toho s někým zažijete, tím blíž mu jste; a hodiny češtiny, matiky, chemie, angličtiny a kdovíčeho ještě se prostě jako zážitky nepočítaj.

(Od Joan Jett je ale hezčí. Taková procítěnější. Spíš víc sexy. Oh yeah!)

Kvetou kaštany

Sat, 30 Apr 2011 00:35:12 +0200

Kvetou kaštany a já jsem zase docela šťastná.

Nechci to v žádném případě srovnávat s obdobím, pro které jsou ony kvetoucí kaštany tak symbolické. Je to už dávno. Skoro rok. Minulej rok kaštany kvetly pozdějc...

Ale mám se zas dobře. V rámci možností dobře. Sice mě teď všecko sere, každá blbost, ale pak se stane zase nějaká pozitivní maličkost a je to zas oukej. Dneska jsem třeba měla úplně hroznej den, byla jsem naštvaná a ani jsem nevěděla na koho, na co, nebo proč. Ale pak jsem šla odpoledne ven s K. a zase jsem se měla fajn, a pořád mám. (I když už jsem skoro úplně vystřízlivěla.)

Vypadá to, že se budeme muset za přírodou tahat až na Vinohrady. Když ono je tam tak pěkně... (A ve všech obchodech v okolí nám najednou začali odmítat prodávat alkohol, přestože tam pivo a cigarety kupuju už od třinácti. Hm, že by proto?) Ne, vážně je to tam pěkný. "Tam", tím myslím ten park, nacházející se u budovy, kam chodím na literární tvorbu. Je tam fontána s bazénkem, ve kterým se koupou psi (popř. já, když tam spadnu - což už se skoro stalo), lavičky, trávníky bez psích hoven (teda zatím jsem žádné nepotkala) a spousta stromů.

There's no moments like the one

To drink a beer in the sun

To hear the music that you love

And to feel free

No a takhle teda já trávím dny. Občas tam jdu i sama, když si chci někde venku přečíst knížku, nebo jen tak někde sedět. Anebo když mám chuť na kafe a cigára. (Ten film je dobrej.) Miluju slunečný dny a chci si to co nejvíc užít, že jsou venku podmínky k žití. Dneska jsem si den užila (i když jen od čtyř do půl sedmé, ve vycházkových hodinách. Stejně nechápu, proč zrovna v pátek musíme mít školu do půl čtvrtý). Zítra asi ztvrdnu doma a budu si uklízet pokoj a učit se chemii. A matka mi bude nadále při každé věci co udělám (nebo spíš neudělám) vyhrožovat, že mě v neděli nepustí ven. Že jí to baví.

A v neděli konečně na MayDay. Já se tam tak těším! I když tam asi potkám jednoho spolužáka, který mi pořád píše na Facebooku. No co. On vlastně není tak špatnej. Vlastně je to jeden z mála lidí, co se se mnou ještě bavěj. A dokonce z vlastní vůle. Ale hlavně tam teda půjdu s K. Už se obě strašně těšíme, jak se konečně někdě vyřádíme. Aspoň mně už ta nuda leze na mozek a ta nahromaděná energie, která se nemá kde vybít, pak uniká právě tím způsobem, že se bezdůvodně naštvávám. A to se mi nechce. Takže se jde na Chancers a další kapely, a to znamená, že se bude tančit! Hahahahaha!

There's no moments like the one

Have a hot day in the sun

To be with people that you love

And to feel free

Takže jsem pořád optimistka, i když to tak asi chvílema nevypadá. A taky teď nemám čas - no dobře, spíš chuť - něco psát. Myslím jako něco hodnotnějšího než zápisy do deníku nebo podobné články o ničem (jako tento). Teď hlavně čtu. Docela hodně, aspoň se nenudím ve škole, když si ostatní povídají. A čtu všechno. Když jsem asi posté přečetla Tajný deník Adriana Molea a Hořké zrání Adriana Molea (svatba nějakých anglických monarchů, na kterou jsme se ve škole dívali, mě tolik nezaujala), rozečetla jsem dvě knížky: Nebe pod Berlínem a Fotbalová fabrika. Asi budu ale pokračovat spíš Kingovou knihou, přestože je asi čtyřikrát tlustší než ta druhá.

Mějte se krásně (proč pořád používám tohle debilní klišé, které jsem převzala od Někoho, na koho je už spíš směšné ještě pořád myslet?) a užívejte si prosluněné (to je slovo!) dny dubna, května, června, atd. Protože skupina Perkele, kterou jsem tu po celou dobu citovala, má pravdu. Vystihli to přesně a dokonale.

A ještě jednu, trochu od tématu, ale přece jen letní:

První máj

Tue, 26 Apr 2011 12:13:11 +0200

První květen byl vždy považován za den oslavující lásku. (Chm, do té doby, než přišel čtrnáctý únor.) Postupem času se ale svátek zamilovaných přetransformoval ve Svátek práce a den pořádání různých politických akcí. Na ty starší asi nemusím upozorňovat, prvomájové pochody za "minulého režimu" jsou všem známy, ale ty současné myslím stojí za zmínku.

Tento rok se, pokud já vím, konají akce pořádané Antifašistickou akcí a Československou Anarchistickou federací, a oproti tomu akce pořádaná Dělnickou mládeží(?). O festivalu MayDay už jsem tu psala, v souvislosti, že se tam chystám, ale s Anarchistickým prvním májem jsem se sama seznámila teprv včera. Neplánuju se toho účastnit (právě proto, že jdu na MayDay, kde budou vystupovat dobré kapely a promítat se zajímavé filmy - kromě toho divadelní představení Vandaska prostě musím vidět). Obě akce (MayDay i Anarchistický první máj) se konají v Praze.

Během pochodu se držte pokynů a skandujte hesla, která budou rozeřvávat osoby s megafonem.

Avšak takzvaná Dělnická mládež uspořádala tento rok svou demonstraci proti (cituji:) "invazi cizích pracovníků a exodu našich lidí" v Brně. Hlavním tahákem této akce je projev předsedy DS SS Tomáše Vandase a dalších předsedů nebo členů dalších podobných organizací. O pochodi je veřejnost informována dost vtipným způsobem: samolepkami na sloupech a letáky ve schránkách (obrázek vlevo). To nejvtipnější ale teprve přijde.

Na akci jsou vítány zemské (české, moravské, slezské, slovenské...) a černé prapory.

Sorry, ale já prostě vážně nechápu, proč by měl někdo tahat na demonstraci tohoto typu anarchistické vlajky. (Černá vlajka je již od 19. století symbolem anarchistického hnutí!) Přijde mi to dost absurdní. Ono je to celé absurdní, že si neonacisti, teda nacionalisti (ha ha ha) přivlastňují symboly jiných ideologií a filosofií. A to nemyslím jen známý buddhistický a hiduistický symbol harmonie, který použil Adolf Hitler pro hlavní znak nacismu. Už hlavní strana zmíněného pochodu vás vítá symbolem Antifašistické akce (až na malý detail - ta menší vlaječka není červená, ale černá). Příklady dalších podobných "vykrádaček" také můžete najít v článku na toto téma, který se objevil na stránce Antify, popř. v článku (mimochodem velice inteligentního) magazínu A2.

Víte, já se vlastně tolik těm lidem, kteří tvrdí, že jsou si anarchisté a náckové podobní, nedivím. Oni přece nemůžou za to, že nevědí, kdo tyhle symboly vymyslel.

Růžové nápisy v tomto článku byly citáty ze stránek informujících o neonacistickém, pardon, nacionalistickém pochodu v Brně.

Bylo by vtipnější, kdyby se letos sešli náckové ve stejném městě jako my. Ale to říkám samozřejmě s nadsázkou. Jsem upřímně ráda, že si koncert a divadelní představení užiju v klidu (aspoň doufám).

Kalendář plánovaných akcí

Sun, 24 Apr 2011 14:43:08 +0200

Už jsem prostě taková. Plánuju tolik věcí, že ani neni možný, aby se všechny staly. A přestože teď na léto plánuju jen asi čtyři akce, vím, že budu ráda, když zvládnu dvě z nich. Nejbližším festivalem, který bych chtěla navštívit je MayDay. Kromě toho, že to pořádá AFA, takže tam půjdu s iluzí, že ta akce má nějaký hlubší smysl, budou tam vystupovat The Chancers - skupina, jejíž koncert jsem viděla už minulý rok na festivalu Mezi Ploty. Hrají ska, který vás prostě donutí tančit!

Dlouho nic a pak mám v kalendáři dvě akce poměrně blízko za sebou. Výše zmíněný MayDay má vstup zdarma, takže mi nic nebrání tam jít, ale dále bych chtěla jít na festival, který je oslavou dvaceti šesti let existence Tří Sester a taky na slavnostní uvedení do Beatové síně slávy. (Osobnost in memoriam: Jan Ivan Wünsch, osobnost: Honza Haubert, kapela Tři sestry. To prostě musím vidět, teda slyšet, teda zažít!) Cena vstupenek na oslavu je (na oba dny festivalu) 400 Kč a na Beatovou síň slávy 395 Kč. Jedině, že bych si lístky přála k narozeninám, jinak mám asi smůlu. Chtěla bych aspň na ten druhý den (275 Kč), tehdy tam totiž budou kromě Tří Sester i S.P.S.!

Chtěla jsem samozřejmě jít i na nějakou akci nehudebního charakteru, a to na Zombie Walk, ale to se bohužel koná ve stejný den jako festival se Sestrami, S.P.S., atd., takže zombíci maj smůlu. (To jsem vlastně říkala už minulý rok, že půjdu ten příští, co?)

Přemýšlela jsem i o tom, že bych navštívila, tak jako minulý rok, i festival Mezi Ploty. Je tam pár skupin, o které bych stála (Sto Zvířat mám už zase hodně v oblibě), ale asi se na to vykašlu - vstupné taky není symbolické (470 Kč na oba dny) a stejně tam není tolik věcí, na které bych se zas tolik těšila. Dále plánuju jít na festival United Islands. Ten jsem měla jako jistotu, protože je vstup zdarma (maximálně si můžete koupit program za 100 Kč), ale potom jsem zjistila, že v poslední den festivalu odjíždím na školní výlet, takže budu doufat, že v první dva dny tam bude také něco zajímavého.

Koncertem, na který už vím předem, že na 99% nepůjdu, je koncert skupiny Houba. Nepůjdu tam nejspíš proto, že se koná 30. června. Jak znám svoje rodiče, budu muset hned ten odjíždět na chatu. Už teď se tam těším. Ha ha. Ale na prázdniny se docela těším. Plánuju totiž spoustu věcí, které se ale určitě nesplní. Plánuju, kdo za mnou na tu chatu přijede (určitě nikdo), jak budem chodit na výlety (určitě bude hnusně) a jak se budem chodit koupat (určitě bude zima). A jako zlatý hřeb prázdnin plánuju festival Pod Parou. O tom už jste určitě slyšeli. Já osobně se těším hlavně na S.P.S., Totální nasazení, Tleskače, Houbu a Polemic (takže určitě budou hrát současně). Ale tam nejspíš taky nebudu moct. Protože je to daleko, atd., asi taky znáte všehny tyhle kecy od rodičů. Ale já tam chci! Už rok (od minulého Pod Parou, kam jsem taky nesměla) se tam těším. Takže začnu šetřit (kolik budou stát vstupenky tam ještě nepíšou) a přemýšlet, jak se tam asi dostanu a jak tam budu přespávat atd.

Když si k tomu ještě připočítáte všechny koncerty Jany Kratochvílové, které (snad!) budou... Mám to docela nabitý program, že?

P. S.: Snad jste si všimli mých pokusů o pesmismus. Nějak to moc nevychází...

P. P. S.: Všechny tyhle akce hodlám obrážet s K., takže se těš! :D

Dopis na rozloučenou

Sat, 23 Apr 2011 23:35:07 +0200

Kdybych měla psát dopis na rozloučenou, určitě by musel být ironickej a cynickej. Aby totiž věřili, že jsem to psala já, že to nenapsal někdo jinej, kdo mě zabil. Chm, já vlastně nevím, jak by se měl psát dopis na rozloučenou. Většinou se totiž má adresovat jen jednomu člověku (třeba nějakému, kterého jste si vymysleli, že). Ale já bych nevěděla, komu to napsat. Taky se dá napsat víc dopisů a pak to rozeslat poštou, ale tam je nebezpečí, že to dojde dřív. Takže: Milí pozůstalí!

Byl by samozřejmě taky hodně sentimentální, jak už dopisy na rozloučenou bývávají. Musela bych tam zmínit všechny, kteří mi v životě ublížili (a i ty, kteří na mě byli hodní, ale tím mi samozřejmě ublížili). Rodiče mi ubližovali, že se o mne starali, bratr mi ubližoval, že si mě skoro nevšímal, kamarádi mi ubližovali, že se se mnou bavili, a jistý člověk mi ubližoval tím, že mi říkal, že se do mě zamiloval. A určitě bych musela zmínit i Jeho, tzv. první láska vám samozřejmě ublíží ze všeho nejvíc.

Možná bych tam zmínila jednoho člověka, který mi třeba neubližoval, to kdybych se zabíjela z nešťastné lásky. Ale napsala bych tam, že se zabíjím kvůli němu, což by jemu ublížilo asi co nejvíc. (Ale proto se přece lidi zabíjej, ne?) Potom bych musela v dopise hodně rozebrat, v jakých depresích jsem se utápěla a že mi nikdo nepomohl. A zakončila bych to obligátním už nemá cenu žít nebo bude vám tu líp beze mě. Vím, že v dopisech na rozloučenou se píšou většinou hezký věci, ale já, kdybych se zabíjela, bylo by to určitě na truc.

Já bych se teda vůbec nezabíjela, ale to je vedlejší. Kdybych se zabíjela, určitě bych se o to nepokoušela tak, že bych si podřezávala žíly. Je to nejisté a bolestivé. Uznávám, že na to jsem prostě srab. Navíc je to pěkně nechutný. Stejně jako oběšení nebo utopení. Nejvíc by se mi líbilo skočit z nějakýho hodně vysokýho baráku, ale u toho by nebyla taková jistota, že mě to fakt zabije. (Mohla bych skončit třeba od krku dolů ochrnutá a pak už bych neměla šanci zkusit to znovu.) Když vynecháme zbraně, zbývá mi tu ten oblíbený způsob. Sice také není tak jistý, ale aspoň po sobě nechám pěknou mrtvolu, nerozřezanou, nerozšmelcovanou a neshnilou (pokud mě teda včas najdou). Otrava. Vybrala bych si nějakou brutální kombinaci alkoholu, prášků a jedů.

Většina lidí, co čte tenhle článek, asi klikla na hlavní stránce blog.cz na tenhle titulek, protože čekala, že tohle bude vážně dopis na rozloučenou někoho, kdo se chce zabít. Dopisy se samozřejmě píšou ručně, ale mohla bych ho pro tu příležitost přepsat i na blog, zabíjíte se přece jen jednou za život. Stejně by mě ale zajímalo, kolik lidí by to vzalo vážně. Opravdu, kolik lidí by se polekalo, že se teď někde zabíjím. Možná by o tom pak udělali reportáž na Nově. Mohla bych to třeba celý nahrát na video, aby měli co vysílat, a nejlíp to někam v přímym přenosu vysílat. (To bylo v nějaký kriminálce, že ten člověk někoho mučil a vysílal to přes net. Pod tím byla ještě anketa, jestli jí má zabít nebo ne.) Určitě by tam o mně říkali, jaká jsem byla slušná, pilná a vzorná, to se přece o mrtvých říká vždycky. A pak by vyzpovídávali spolužáky. (Ti by mohli říct: "No, dalo se to čekat. Ona byla vždycky taková divná.") Objevilo by se spoustu tajných ctitelů a nejlepších kamarádek.

Pak by tu byl pohřeb. Tam by všichni, kdo mě nesmášeli, brečeli. Hrála by k tomu nějaká trapná muzika a všichni by tam byli v černym. (Černou barvu mám ráda, ale nic se nemá přehánět.) Tyjo, proto se nebudu zabíjet, proto, že bych o celou tuhle srandu přišla. Fakt bych někdy chtěla nafingovat svojí smrt. (Jo, byla bych taková ženská obdoba Harolda z Harold and Maude, jednoho z mála filmů, u kterých jsem brečela.) Musela by to bejt fakt prdel.

Ale já nemám proč se zabíjet. Jo, byly chvíle, kdy jsem si říkala, že to udělám, ale rozhodně jsem to nemyslela vážně. Vždyť toho musím ještě tolik udělat! Kdysi jsem o tom psala článek. Od tý doby se ty věci asi změnily, ale základ je pořád stejnej. Musí tu přece bejt někdo, kdo bude mít rád moje kámoše a prudit moje nepřátele. Někdo, kdo bude neposlouchat moje rodiče. Někdo, kdo bude určitě slavná zpěvačka a bude mít věrné fanoušky, kterým by chyběla. Já si asi napíšu seznam, co ještě musím udělat, než umřu!

Ale ne. Co bych dělala, kdybych došla na konec. To bych musela absolvovat celou tuhle maškarádu a na to já fakt nemám nervy.

P. S.: Nevím, proč mě tohle téma napadlo. (Že by kvůli tomu vyzrazenému skorotajemství?) O tom jsem vlastně četla v jedné knížce, že se nějaká psycholožka zabývala studiem dopisů na rozloučenou. Bylo by určitě zajímavý vidět nějaký, který byl myšlen doopravdy... Nějak jsem se o to začala zajímat. Ani nevím, proč o tom píšu...

O nepochopitelnosti zamilovaných kluků

Mon, 18 Apr 2011 22:10:08 +0200

Prostě to nechápu. Je samozřejmě známo, že kluci rozdělují holky do kategorií na chození a na vyspání (popř. na vůbec nic, ale o tom tu teď psát nebudu). Ale už mi nějak nedochází, proč se vždycky "na vážno" zamilovávaj do těch nejnormálnějších, nejnudnějších a nejobyčenějších holek. No fakt, pozoruju to už dlouho.

Ve svém okolí mám aspoň tři takové kluky. Jsou to všechno víceméně moji kámoši, takže je v tom podporuju, nebo to aspoň respektuju, ale prostě to fakt nechápu. No, ale to je přesně ukázka toho, že ten kluk má kolem sebe spousty krásných, zajímavých a přitažlivých holek, ale berou je jenom jako holky na vyspání. Nebo taky jako kamarádky, když zjistěj, že u nich nemaj šanci, nebo když se zamilujou do nějaké té na chození.

Tak čím to ale je? Že by se kluci báli hezkých holek? Nebo že by se báli toho, že o ně bude moc velký zájem, a nebudou mít jistotu, že s nima ta holka zůstane? Nebo, že by se těm klukům fakt líbily ty úplně normální, obyčejný holky? Nevím, jestli mám být ráda, že pravděpodobně spadám do té kategorie na vyspání/kamarádka. Většinou mi to vyhovuje, protože se ráda kamrádim s klukama (a upřímně, ti, se kterýma kamarádím, by u mě vážně šanci asi neměli). Ale občas propadám takovýmtěm smutkům, proč nemůžu mít taky nějakýho toho ctitele, co je do mě fakt zamilovanej.

Na druhou stranu mě ale vždycky srali ti platonicky zamilovaní kluci. Vlastně, než jsem to potkala, nevěřila bych, že to může být možný, že se patnáctiletej kluk zamiluje do holky a bojí se jí i vzít za ruku. Proto asi radši úchylně (jak by řekly mé normální spolužačky) vtipkuju se svýma kamarádama a... Čekám, do jaké kategorie budu za chvíli spadat. Jsem fakt zvědavá, protože už by bylo načase někam se zařadit. (A tu třetí kategorii mé sebevědomé já odmítá.)

Příště si probereme řadění na frigidní krávy a laciný děvky.

Česko

Thu, 14 Apr 2011 20:14:20 +0200

Nejsem vlastenec (nebo vlastenka, chcete-li).

Přirozeně mám ráda místo, kde bydlím a lidi, kteří v ní žijí, ale určitě bych se neoznačila výše zmíněným slovem. Slovo je to pěkné, ale mně vždycky spíš naskočí synonymum tohoto výrazu -patriot. A od patriota už není daleko k nacionalistovi, což je, jak známo, člověk přesvědčený o nadřazenosti svého národa. (Potom stačí jen odebrat část slova onali a víme, ke komu jsme se to dostali.)

Víte, já na tom nevidím nic špatného. Ale když slyšíte i vlastního kamaráda říkat při hodině občanky, že "i když se měnily a třeba budou měnit hranice, náš národ je náš národ a nikdo nám to nevezme" atd., ohradíte se vůči tomu (teda pokud smýšlíte trochu jako já). (A pak vám i ta vysoce liberální učitelka občanky řekne, že máte "poněkud radikální názory".)

K vlastnecům se neřadím proto, že každý nácek vám řekne, že není nacista, jen nacionalista, ještě spíš vlastnenec, že má jen rád svou zem a svůj národ. (Člověk, co o sobě řekne, že je nácek, to má spíš jako - dost nepochopitelnou - pózu. Ano, znám takového.) Je to skoro už jako s tím rasismem (každý vám řekne "nejsem rasista, jen nemám rád cikány").

Nemám ráda tuhle zem ze mnoha důvodů, které sem teď nebudu vypisovat, protože by to bylo moc zdlouhavé. Nelíbí se mi česká politika a taky předsudky zdejších lidí (dobře, uznávám, lidé s předsudky jsou všude). A... jak bych měla být hrdá na svou zem, když je tu nácků (a dalších rasistů a xenofobů) jak nasráno?!

Svět je tak malej!

Mon, 11 Apr 2011 21:54:58 +0200

V životě se děje spousta vtipných věcí, kterým se třeba nesmějete, protože na ně neumíte nazírat ve třetí osobě. Například že váš spolužák hrál florbal s nějakým klukem, který se náhodou jmenuje stejně jako váš bývalý kluk, je stejně starý a bydlí poblíž toho spolužáka.

Achjo, já se tak nudím. Čím je jaro pokročilejší, jsem sentimentálnější a sentimentálnější, přecitlivělejší a taky znuděnější. Už mě to fakt sere. Víte, vždycky jsem si říkala, jak je to fajn, že nejsem zamilovaná, tím jsem vlastně svobodnější, atd., ale s tím byly spojené právě ty svobodné činnosti jako pařby s kámošema a následné úlety atd. Ale to se nějak nekoná.

Nasrat na to všechno. Ještě že jsem optimistka, jinak bych se z toho asi zabila.

(Vím, že to není k tématu, ale pořád mně to hraje v hlavě!)

A taky - to mě sere nejvíc - nemám chuť ani inspiraci pro nějaká umělecká díla. Na nějaké velké projekty nemám čas a peníze a ty malé blbinky mě nějak přestaly bavit. Nějak se prostě neumím pro nic nadchnout, proč vlastně? Já, taková superkreslířka, vášnivá návrhářka (a poté švadlena) a grafomanka nenakrslím pomalu obrázek do sešitu, nepřipnu si na tričko placku a nenapíšu řádku. (Už si jenom zpívám...) Může mi někdo říct, čím to je?

A proč jsem se rozbrečela u Střihorukého Edwarda, když jsem to viděla už podruhý a ještě k tomu já přece nebrečim?

P. S.: Wow...

P. P. S.: Pokouším se něco psát, ale stejně nic nikdy nedokončím, protože to je vždycky buď moc neosobní nebo naopak moc senti mentální.