K. měla oslavu. Nevím, co to všechny napadlo, že vzali vážně to, co jsem jí napsala na pozvánky - "vstupné v tekuté podobě srdečně vítáno". No, dobře, přesvědčovala mě pak, že jsem nedopadla nejhůř, že jsem byla na předposledním místě. Ale stejně. Já si to nepamatuju. Vím jenom, že jsem se probudila, když už byla tma a ležela jsem jednomu ze spolužáků na klíně přikrytá jeho mikinou. A jinak jen ty útržky, které jsou dost nejasné. A taky to, co jsem slyšela od K.
Prostě to nedopadlo moc dobře a já se teď bojím jít do školy. No, ještěže jdeme v pondělí celá škola (nebo aspoň druhej stupeň) do kina na Nickyho rodinu. Docela se na to těšim, protože to musí bejt zajímavej film. A můžu jenom doufat, že spolužáci budou natolik taktní, aby mi nic nepřipomínali a nevykládali a aby to nedejbože nevyprávěli ostatním. Kurva.
Měla jsem na sobě nový tričko, který jsem si vyrobila. Nakreslila jsem na něj strašně pracně logo RAF. (Ne královského vojenského letectva, vy tupci!) Ale u nás se bílý věci moc nenosej, takže se nebude prát moc brzo. Škoda, chtěla jsem tím provokovat tu pravičáckou angličtinářku. Tyjo, jako bych ještě někoho chtěla provokovat. Syndrom vyhoření se dostavuje znovu, tentokrát v ještě silnější podobě. To je fakt skvělý, ne? Nechci provokovat, já ani neumím bejt věčně nasranáa agresívní, jsem přece pacifistka. Jediný, kvůli čemu jsem občas smutná, je, že s nikým nechodím. (I když já stejně nejsem typ na nějaký vážný vztahy. A kromě toho je mi odporná ta představa chození, který všude vidíte - a je to stejný u bárbín jako u punkerek.) A přesto místo toho, abych někam šla a snažila se aspoň s někým seznámit, trávím veškerý čas buď doma u počítače, s knížkou, posloucháním muziky, nebo chlastáním v parku s mojí nejlepší kamarádkou K.
Ty vole, ještě že netrpím na kocoviny. No fakt, nikdy jsem nezažila, že bych se probudila s nesnesitelnou bolestí hlavy a pak celej den prozvracela. Já se většinou pobleju v tak šikovnou dobu, že si na to pak nepamatuju. A pak se vzbudím, a je mi víceméně dobře. Ale asi by bylo lepší, kdyby nebylo, protože by mě to pak třeba odradilo od toho, abych příště něco pila.
Je to smůla, že už teď ztrácim vznešený cíle. A to jsem optimistka. Jo, pořád věřím, že všechno bude lepší; že budu žít a trávit čas s lidma co mám ráda a co maj rádi mě; věřím, že budu zpěvačka, novinářka, spisovatelka a že se naučím hrát na kytaru; věřím, že bude celej svět žít v míru a lásce (a tak dál, přece všichni tyhle hipízácký srajdy znáte); věřím, že tomu fakt věřím. Když mně by ke štěstí vážně stačilo trochu tý lásky...
(Co to tu kurva melu? Ještě, že to po sobě nemusím číst.)
mě by tam nepusitli jeste mi nebylo 18 :/ :-)