Je to divný, když si tak čtu asi dva a půl roku starej deník a zjišťuju, že se teď cejtim úplně stejně jako tehdy. Takhle: jsem teď určitě optimističtější. Dřív, když jsem se "propadala do depresí" jsem nevěřila, že bude všecko dobrý, narozdíl ode dneška. Ale jsem zároveň cyničtější. Nebo teda bezcitnější. V něčem jsem se určitě změnila, jakože jsem sebevědomější, atd., ale jinak jsem úplně stejná.
Pořád se raduju z maličkostí a nedokážu bejt bez toho, abych se na něco těšila. Neustále poslouchám hudbu, pořád prakticky to samý, a největší událostí jsou pro mě koncerty. (Dřív jsem se na nich sice tolik neožírala a netancovala, ale to je detail.) Pořád chci něco novýho na sebe, ale nejsem schopná si na cokoliv našetřit, takže to pak dopadá tak, že si věci vyrábim a upravuju. Vždycky mám jeden oblíbenej kus oblečení, kterej nosím úplně pořád a jenom ho různě kombinuju.
Lidi se prostě neměněj. V určitějch věcech ne. Jsem sice čím dál drzejší a odvážnější, ale stejně se občas dostaví ten super pocit bezmoci. A ten mám vždycky hlavně ve třídě. Jo, opět po těch letech nenávidim svojí třídu. Pořád mají nějaký připomínky na moje oblečení a tak. Někdy mi přijde, že to dělaj schválně, že když si něčím házej, tak se vždycky trefěj do mý hlavy a docela dost. A co mám já dělat? Už jsem zkoušela hodně věcí, neřešit to, mlčet, řvát, a vždycky se začali jenom smát a neomluvili se (haha, oni?). Debilové.
Možná jsem prostě jenom chvíli nasraná, a až přijde do školy ten spolužák, co sedí vedle mě a je to snad jedinej (kromě L.) co se tam se mnou ještě baví, tak to přejde. A to je to při tom takovej bárbíňák v růžovejch košilích :D Ale je hrozně fajn a je s ním sranda. Já už vlastně žiju jenom pro ty víkendy. Pro víkendy, kdy jsem s kámoškou (chtěla jsem říct nejlepší kamarádkou, ale to zní trapně) K. a chodíme na koncerty (většinou na ty, kde je vstup zdarma), nebo si sednout někam do parku. Někdy jdem ven i přes týden, to je takovej bonus navíc vždycky.
Vlastně jsem dřív chtěla bejt taková jaká jsem teď. Akorát jsem chtěla mít nějaký kamarády. No, tak aspoň se mám na co těšit, ne?
P. S.: Upozorňuju, že článek je hodně nadnesený a omlouvám se všem (pár) mým kamarádům a kamrádkám. A díky vám. Ty vole, já jsem dneska fakt nějak sentimentální.
Opět jsem zavítala na tvůj blog. Přiznávám se, že po celkem dlouhé době, za což se zároveň omlouvám, a propadám do země, jelikož mi došlo, že je pořád stejně fajn. Pořád stjně upřímnej.^^
K tomuhle článku. Chápu, jak se cítíš. A s názorem, že lidé se mění jen do jisté míry, ale ne tak, jak si každý myslí. Souhlasím. Zcela souhlasím-řekla bych. Kamarádi. Někdy si tak říkám, že je lepší mít jen takové s kterýma se zasměješ, ale nedělat si k nim žádná pouta. Pak zklamání tolik nebolí ;-) . Asi chápu ty vztahy ve třídě. Taky vím, jaké to je. A slovo "Debilové" je vystihlo naprosto přesně. Oni se určitě nenajdou jen u tebe ve třídě ;-). Abych pravdu řekla, já se těším až z té třídy vypadnu. Až budu na intru, pryč od všech těhleh lidí tady kolem. ^^ Fajn blbci jsou všude, ale alespoň tam, kde mě budou znát tak, jak se jim představím já sama a ne někdo kdo to mile rád udělá za mě "_" ;-) .. Uvedla jsem ti ve formuláři e-mail. Když napíšeš budu ráda ;-)