Still shaking, nothing reconciled...

Dopis na rozloučenou

23. dubna 2011 v 23:35 | Jane Ensslin
Kdybych měla psát dopis na rozloučenou, určitě by musel být ironickej a cynickej. Aby totiž věřili, že jsem to psala já, že to nenapsal někdo jinej, kdo mě zabil. Chm, já vlastně nevím, jak by se měl psát dopis na rozloučenou. Většinou se totiž má adresovat jen jednomu člověku (třeba nějakému, kterého jste si vymysleli, že). Ale já bych nevěděla, komu to napsat. Taky se dá napsat víc dopisů a pak to rozeslat poštou, ale tam je nebezpečí, že to dojde dřív. Takže: Milí pozůstalí!

Byl by samozřejmě taky hodně sentimentální, jak už dopisy na rozloučenou bývávají. Musela bych tam zmínit všechny, kteří mi v životě ublížili (a i ty, kteří na mě byli hodní, ale tím mi samozřejmě ublížili). Rodiče mi ubližovali, že se o mne starali, bratr mi ubližoval, že si mě skoro nevšímal, kamarádi mi ubližovali, že se se mnou bavili, a jistý člověk mi ubližoval tím, že mi říkal, že se do mě zamiloval. A určitě bych musela zmínit i Jeho, tzv. první láska vám samozřejmě ublíží ze všeho nejvíc.

Možná bych tam zmínila jednoho člověka, který mi třeba neubližoval, to kdybych se zabíjela z nešťastné lásky. Ale napsala bych tam, že se zabíjím kvůli němu, což by jemu ublížilo asi co nejvíc. (Ale proto se přece lidi zabíjej, ne?) Potom bych musela v dopise hodně rozebrat, v jakých depresích jsem se utápěla a že mi nikdo nepomohl. A zakončila bych to obligátním už nemá cenu žít nebo bude vám tu líp beze mě. Vím, že v dopisech na rozloučenou se píšou většinou hezký věci, ale já, kdybych se zabíjela, bylo by to určitě na truc.

Já bych se teda vůbec nezabíjela, ale to je vedlejší. Kdybych se zabíjela, určitě bych se o to nepokoušela tak, že bych si podřezávala žíly. Je to nejisté a bolestivé. Uznávám, že na to jsem prostě srab. Navíc je to pěkně nechutný. Stejně jako oběšení nebo utopení. Nejvíc by se mi líbilo skočit z nějakýho hodně vysokýho baráku, ale u toho by nebyla taková jistota, že mě to fakt zabije. (Mohla bych skončit třeba od krku dolů ochrnutá a pak už bych neměla šanci zkusit to znovu.) Když vynecháme zbraně, zbývá mi tu ten oblíbený způsob. Sice také není tak jistý, ale aspoň po sobě nechám pěknou mrtvolu, nerozřezanou, nerozšmelcovanou a neshnilou (pokud mě teda včas najdou). Otrava. Vybrala bych si nějakou brutální kombinaci alkoholu, prášků a jedů.

Většina lidí, co čte tenhle článek, asi klikla na hlavní stránce blog.cz na tenhle titulek, protože čekala, že tohle bude vážně dopis na rozloučenou někoho, kdo se chce zabít. Dopisy se samozřejmě píšou ručně, ale mohla bych ho pro tu příležitost přepsat i na blog, zabíjíte se přece jen jednou za život. Stejně by mě ale zajímalo, kolik lidí by to vzalo vážně. Opravdu, kolik lidí by se polekalo, že se teď někde zabíjím. Možná by o tom pak udělali reportáž na Nově. Mohla bych to třeba celý nahrát na video, aby měli co vysílat, a nejlíp to někam v přímym přenosu vysílat. (To bylo v nějaký kriminálce, že ten člověk někoho mučil a vysílal to přes net. Pod tím byla ještě anketa, jestli jí má zabít nebo ne.) Určitě by tam o mně říkali, jaká jsem byla slušná, pilná a vzorná, to se přece o mrtvých říká vždycky. A pak by vyzpovídávali spolužáky. (Ti by mohli říct: "No, dalo se to čekat. Ona byla vždycky taková divná.") Objevilo by se spoustu tajných ctitelů a nejlepších kamarádek.

Pak by tu byl pohřeb. Tam by všichni, kdo mě nesmášeli, brečeli. Hrála by k tomu nějaká trapná muzika a všichni by tam byli v černym. (Černou barvu mám ráda, ale nic se nemá přehánět.) Tyjo, proto se nebudu zabíjet, proto, že bych o celou tuhle srandu přišla. Fakt bych někdy chtěla nafingovat svojí smrt. (Jo, byla bych taková ženská obdoba Harolda z Harold and Maude, jednoho z mála filmů, u kterých jsem brečela.) Musela by to bejt fakt prdel.

Ale já nemám proč se zabíjet. Jo, byly chvíle, kdy jsem si říkala, že to udělám, ale rozhodně jsem to nemyslela vážně. Vždyť toho musím ještě tolik udělat! Kdysi jsem o tom psala článek. Od tý doby se ty věci asi změnily, ale základ je pořád stejnej. Musí tu přece bejt někdo, kdo bude mít rád moje kámoše a prudit moje nepřátele. Někdo, kdo bude neposlouchat moje rodiče. Někdo, kdo bude určitě slavná zpěvačka a bude mít věrné fanoušky, kterým by chyběla. Já si asi napíšu seznam, co ještě musím udělat, než umřu!

Ale ne. Co bych dělala, kdybych došla na konec. To bych musela absolvovat celou tuhle maškarádu a na to já fakt nemám nervy.

P. S.: Nevím, proč mě tohle téma napadlo. (Že by kvůli tomu vyzrazenému skorotajemství?) O tom jsem vlastně četla v jedné knížce, že se nějaká psycholožka zabývala studiem dopisů na rozloučenou. Bylo by určitě zajímavý vidět nějaký, který byl myšlen doopravdy... Nějak jsem se o to začala zajímat. Ani nevím, proč o tom píšu...
 


Komentáře

1 R0XY | Web | 24. dubna 2011 v 9:01 | Reagovat

Takto si nafingovať samovraždu by mohlo byť skutočne zaujímavé :D

2 Christina | Web | 24. dubna 2011 v 9:22 | Reagovat

O tom jsem už taky přemýšlela, o dopisu na rozloučenou. Já bych spáchala sebevraždu na nějakém hezkém místě které mám opravdu ráda.

3 Blé | Web | 24. dubna 2011 v 20:15 | Reagovat

Samasebe bych zabít nedokázala, za to někoho jiného ano :D  A KDYBYCH náhodou nějakej dopis na rozloučenou napsala, bylo by to hodně stručný, něco na styl "chcípněte vy zmrdi, stejně za to můžete vy!"  ..já vim, jsom hrozná svině. :/ :D ..no ještě že se tomu umim zasmát..

4 Infantility* | Web | 27. dubna 2011 v 15:56 | Reagovat

To by mě nikdy  nenapadlo psát dopis na rozloučenou :D. Ale asi bych napsala něco krátkého. Sbohem asi, aby si mě všichni pamatovali takovou, jaká jsem, líná, hloupá a nevychovatelná :D

5 vintage wedding dress | E-mail | Web | 12. ledna 2013 v 14:38 | Reagovat

This is a fantatic web site. Good fresh user interface and nice informative blogs. I will be coming back soon, thanks for the great article.
http://www.speakdress.com

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.