Still shaking, nothing reconciled...

Vůdčí osobnost

7. února 2011 v 22:31 | Jane Ensslin |  Každodenní kecy
Znám jednoho člověka. Vlastně ho neznám až tolik, ale chodí do naší školy stejně dlouho jako já. Až na to, že on chodí na čtyřleté a já na osmileté gymnázium. Vždycky se mi strašně líbil. Ani jsem nevěděla jak se jmenuje, ale líbil se mi. Ne jenom tím, že vypadal fakt jako pankáč, že měl číro atd. (i když tím samozřejmě taky). Ale prostě byl, a je hezký.

Po celý tři roky jsem s ním vůbec nepřišla do styku. Jak taky? 


No, až teď. Vlastně už jsem na něj úplně zapomněla. Ale potkala jsem ho na kroužku literární tvorby, který ani nijak zvlášť nesouvisí s naší školou - a trochu blíž jsem ho poznala. Zjistila jsem, jaký je. Nebo spíš, zjistila jsem, co mi na něm vadí. Teď už se neoblíká jako pankáč. Ale samozřejmě, ať si na sebe vezme cokoliv, vypadá to na něm dobře (a drsně a rebelsky!). Ať řekne, co řekne, je to pravda (a je to zajímavé!). Občas nevím, jestli to přijde trapné jen mně...

Jedna holka z literární tvorby o něm řekla, že je osobitý. To by asi sedlo. ( jsem chtěla být "ta osobitá"!) Kdybych ho ale měla popsat já, popsala bych ho jako... vůdčí osobnost.

Takový lidi mi vždycky vadili.

A vlastně nevím proč, jestli je to kvůli mé nechuti k čemukoliv, co jen zavání autoritou (i k přirozeným autoritám, ne jen vynuceným), nebo kvůli tomu, že jsem jim to prostě vždycky záviděla. I když si teď jinde rozhodně na nedostatek dominantnosti nemůžu stěžovat, na literární tvorbě se prostě necítím dobře. 

Je to tam vlastně super parta. A má všechny takovéty klasické složky klasické party. Holku, která je tak trochu namyšlená tak trochu fiflena, pak toho, co je tichý a nenápadný. No, další je tam taková "taková svá", a pak... No samozřejmě, naše vůdčí osobnost. (Mimochodem mám pocit, že se naše vůdčí osobnost nějak moc zajímá o naší Namyšlenou Fiflenu. Ona vlastně asi není zas tolik namyšlená fiflena, a možná jí tak nazývám právě proto, že se o ní tolik zajímá?...)


A co já? Které místo tam zbývá na mě?

No já vím. Prostě jsem moc malá. Jo, přesně takový pocit mám, že se na mě dívají jako na trapnou malou holku. Tak na mě přece koukali vždycky všichni. A je to tím, že jsem se vždycky snažila přátelit se staršíma lidma, jelikož jsem si s nima líp rozumněla. Teď se ale bavím se stejně starýma, nebo spíš mladšíma. Ano, pro některé lidi jsem konečně ta vůdčí osobnost. Konečně. To jsem přece vždycky chtěla.

Ale já jsem zjistila, že to neumím.

Najednou jsem si všimla, že když se někam jde, ostatní očekávaj, že jim budu vymýšlet program a všem říkat čas a místo srazu, které samozřejmě určím. Organizuju oslavy narozenin (a pak se výčitky samozřejmě snášejí na mou hlavu). Nevím proč to je, ale já to asi neumím. Neumím být tím "velkým vzorem" pro své kamarádky. (Přiznejme si to: vždycky je někdo dominantní. Vždycky někdo někoho obdivuje.) Neumím někomu vysvětlovat své názory a neumím přivádět děti k cigaretám a alkoholu.

Ale stále se učím.

(Vlastně, to poslední už mi docela jde...)

Jo, učím se být vzorem. Přece, když okolí člověku umožní, aby byl takový, jaký vždycky chtěl být, tak proč by toho nevyužil?

leopard

To je vždycky zajímavý, kam se tyhle myšlenkový proudy (nebo teda výlevy, jak říkám já) dostanou. Původně jsem tu chtěla vylít zlost a naštvanost na toho kluka. Snažila jsem se vylít si naštvanost a zas jsem se dostala k sobě. Protože já jsem opravdu naštvaná, ale nejhorší je, že vždycky uznám, že je to jen kvůli tomu, že mu něco závidím, nebo že jsem přehnaně vztahovačná. Jane: éterická víla nasraná na celej svět. (Nasranost je totiž punk, to nevíte?)

Ale přesto se to snažím eliminovat. Každý je více či méně pokrytec, ale dobrý člověk je ten, co si to uvědomuje a snaží se to eliminovat. A... zní to strašně trapně, ale snažím se konat dobro. Protože jsem už přišla na to, že karma - akce a reakce - není jen nějaké neurčité klišé. Každý to někdy poznal. (Tedy, každý asi ne, ale doufejmě, že to ten někdo pozná.) Ten skvělý pocit jen z toho, že jste vykonali dobro, tedy že jste někomu pomohli, nebo jste někoho potěšili. Ten já mám fakt ráda. A tak rozdávám věci a pochvaly a snažím se být na lidi milá. A hlavně na ty lidi, kteří si to zasloužej nejvíc, protože se jim toho štěstí moc nedostává.

Chystám se právě k velkému kroku. Usmířit se s tím spolužákem, který býval mým skoro nejlepším kamarádem a pak jsme kvůli jeho nevhodné argumentaci nebo snad kvůli mé urážlivosti a posléze zásadovosti spolu úplně přestali mluvit... Nevím jak na to, možná už ani nebude chtít. (A možná jsem proti němu poštvala i ostatní.) Ale pokusím se. I když on na to, že když konáš dobro, vrátí se ti to, nevěří. (Trošku zvláštní, u člověka, co o sobě prohlašuje, že je křesťan. Ale o tam zas jindy...)

Takže... Všechno co rozdáte, se vám zas vrátí, a nejspíš ještě znásobeně. Vy jste banka a svět si od vás půjčuje. A vrací s úrokama.

 


Komentáře

1 edithhola | E-mail | Web | 8. února 2011 v 21:25 | Reagovat

Dík Jane, ale Rena najde čtyři tygry. Takže bude lepší než nějaký Tracyho tygr. Vtip:-) Nojo, zákon akce a reakce. Každou minutou v životě se rozhodujeme pro dobro nebo zlo... No, držím palce. To je proces na celý život. Jdu stejnou cestou :-)

2 Blé | 9. února 2011 v 15:45 | Reagovat

já po "moci" nikdy moc netoužila, nejsem na to stavěná. Neumím zavelet kam se půjde a co se bude dělat a ( a jak sama říkáš) též neumím moc dobře vysvětlovat svoje názory a neumím moc dobře vystupovat před lidma.
já vždycky byla taková.. no řekněme postraní (ne, posrání) hledím si svého a nechci otravovat okolí, ale nadruhou stranu si hrozně ráda s lidma povídám a hrozně ráda se s nima směju a dělám kraviny :D ale to stimhle asi moc nesouvisí,
bla,bla
vlastně jesme chtěla říct, že jsem si vzpoměla na písničku od punk floidů
"jo lidi jsou tupý a makový, že chcou a potřebujou vůdce.. nad sebou bič.." no  tak dále.. hně :)

3 damned-soul | Web | 9. února 2011 v 18:44 | Reagovat

Ano přesně - Akce a reakce !

Super blog :-)

4 Lucy | Web | 9. února 2011 v 18:54 | Reagovat

to já vím , mám je doma všecky xD ale origa jsou origa xD

5 Great Mhery | Web | 9. února 2011 v 20:49 | Reagovat

Nechtěla bych být dominantní osoba. Především proto, že neumím říkat, co je dobré a co ne. Mě je to svým způsobem jedno - ať si každý dělá co chce, pokud to nezasahuje do mého života.
Být vůdčí bych nechtěla být. Člověk dře a pak se dozví, že je nafoukanej debil, co si myslí, že je něco víc. Vlastní zkušenost - spolužačka začala řešit situaci ohledně jednoho pobytu, protože se musely odevzdat papíry a ejhle, už byla arogantní, když...

6 Jane | Web | 9. února 2011 v 21:55 | Reagovat

[2]: ty si vždycky vzpomeneš na nějakou písničku, co? Ale vždyť já taky... Jen k tomuhle mě napadá "I Wanna Be Your Dog" (od Iggyho Popa, ale od Joan Jett je hezčí).

[5]: No jo... Já to samozřejmě mám trochu posunutý. Mám posunutý vnímání všech věcí. A to, že jsem (jsem?) dominantní osoba, je taky s trochu posunutým významem...

7 Blé | 11. února 2011 v 15:05 | Reagovat

jo v tomhle jsem strašná, ať člověk řekne cokoliv já najdu písničku která na to sedne.. a hned ji musím zpívat, což vyvolává u druhých utrpení. :D

8 Meggy | Web | 12. února 2011 v 21:19 | Reagovat

Já na tohle věřím. Ale spíš opačně. Spíš vždycky když dělám něco špatnýho, tak si jsem jistá, že se mi to vrátí...Vždycky když je mi třeba špatně, tak si říkám: "Co jsem zas komu udělala?" a když jsem byla malá, tak jsem vždycky slibovala, že už budu hodná, jen ať mě nebolí třeba břicho :D

9 Jane | Web | 12. února 2011 v 21:20 | Reagovat

[8]: No tak samozřejmě. To je ten samej princip. Funguje to i o špatných i o dobrých věcech, že se ti to vrací...

10 Meggy | Web | 12. února 2011 v 21:38 | Reagovat

[9]: Jasně, já to myslela tak, že si toho všímám hlavně u těch špatných, u těch dobrých ani tolik ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.